Moje cesta k RETRO modelu ŠK-38

Dovolte mi napsat příběh cesty vedoucí k modelu, který je vlastně hlavním předmětem tohoto příspěvku. Myslím, že je v něm popsáno vše, co nás baví a naplňuje v našem krásném koníčku.

A ještě navíc dovolte hypotetickou otázku: je vždy vlastně ten model tím hlavním?

Na loňské rodinné oslavě se v prezentaci mnoha fotografií objevila jedna, kterou jsem asi nikdy neviděl. Na ní je má starší sestra, vedle ní je táta – a s nimi i model letadla! Ten mě samozřejmě zaujal nejvíce a už na samotné oslavě mi vrtalo hlavou, cože to táta před 50 ti lety na kopci zalétával. Podle všech indicií se tehdy psal rok 1974.

Při mém chlubení a bližším ohledání originálu fotky jsme se s kamarády shodli, že by to mohla být polomaketa školního kluzáku ŠK-38. Nicméně neseděly mi tu 2 věci: táta coby „soutěžák“ neztrácel moc čas školními a rekreačními modely, takže by to musela být nějaká stavebnice, kterou zřejmě někde dostal nebo vyhrál. A ta jediná mě známá stavebnice ŠK-38 od firmy Modela je poměrně mladší, ta to být nemohla.

A opět se ozvali kamarádi, a pamětníci – kdysi dávno byla ještě jedna stavebnice ŠK-38, v igelitovém pytlíku. Bezva stopa – a skutečně: v 70 tých letech to byla stavebnice od Svazarm Aerostav Praha, jakási iniciativa klubu podpořit mladé modeláře a rozšířit tuzemský trh o další aeroplán.

Při pátrání jsem narazil na tuto stavebnici v archívu aukčního portálu, kde byly uloženy její fotografie. Se svolením prodejce v této aukci jsou pro představu zde.

Protože dotyčného znám, vážím si ho a vím o jeho vztahu k historii modelářství a archívu, oslovil jsem ho s prosbou o poskytnutí alespoň výkresu, pokud si ho uložil. Bylo mi vyhověno a já začal výkres studovat, že si model na památku mého táty postavím!

Ale byla zde spousta neznámých – materiál, provedení, některé detaily, to mi trochu kalilo radost.

Ale nepolevil jsem a opět jsem měl veliké štěstí – našel jsem mezi kamarády i vlastníka této stavebnice! Ten mi ji ochotně zapůjčil ke studiu a nafocení. Sice není 100% kompletní, ale bylo tam v tuto chvíli asi to nejzásadnější – návod ke stavbě se seznamem použitého materiálu.

Po jeho prostudování a pokochání se obsahem pytlíku (zde s oranžovým potiskem) zbývala asi poslední neznámá: v seznamu je uvedeno-obtisky OK a číslo, 1 sada. Tak to nemám tušení-obtisky nemáme a nikdo patrně nebude vědět, jak mohly vypadat, inu škoda toho detailu, který je však docela zásadní pro vzhled modelu.

Znáte ten stav, kdy třeba v časopisech něco cíleně hledáte, a najednou objevíte něco, o čem vlastně víte že tam je – ale v danou chvíli jste to nepotřebovali? A přesně to se stalo-vykoukla na mě obálka Modeláře z února 1972, kde chlapec drží ŠK-38. Text potvrdil pravost a přesně uvedl na pravou míru i časovou osu a souvislosti, a hlavně – je z čeho vyjít při tvorbě obtisků!

Nic mi tedy nebránilo k odpočinkové stavbě. Nejprve jsem stavebnici doplnil chybějícími částmi, jako byla například dodávaná překližková žebra, a vše takto připraveno jsem nafotil pěkně na hromádce. Nechybí tam už ani obtiskový arch, který jsem zrekonstruoval podle nalezeného podkladu.

Po nafocení jsem vrátil do pytlíku vše originální – jednak je stavebnice pouze zapůjčená, ale hlavně by i tak byla škoda do ní sahat. Nehledě na to, že některé díly jsou vlastně nepoužitelné, viz stav nosníků… Ty jsem pro stavbu nahradil materiálem novým a posbíral i ten zbytek, co je ke stavbě ještě potřeba.

A pak už nic nebránilo strávit pár večerů pohodovou stavbou školního modelu, v našem klubu spadajícího do kategorie RETRO volný model-a u mě spadajícího do kategorie „model srdeční“.

Jediným mým ústupkem bylo nepoužívat karton na sedačku a zpevňující přeplátování spojů trupu, tento materiál nemám rád a vhodnou kvalitu jsem ani nedohledal. Použil jsem zde tenkou překližku, vše ostatní je dále dodrženo v co nejvyšší míře.

Následně jsem vše vylakoval, barvy použitého materiálu trupu byly sjednoceny do „barvy dřeva“ natónovaným Balakrylem. Křídlo bylo potaženo Mikalentou stejně jako u originální stavebnice.

Už si ani nevzpomenu, kdy jsem tímto materiálem potahoval naposledy, a nevím po pravdě kdy s ním zase pracovat budu. Zkrátka – dostal jsem trochu „za uši“… Pro mě obvyklé hedvábné papíry ani vlies to není a je to znát na mírných faldících na horním potahu u náběžky. Mrzí mě to, ale což-je to školní model a myslím že to přispělo k autenticitě modelu.

Následovaly obtisky a finální lak, dováženo podložkami na předku trupu jako u originálu. Výsledná váha modelu je 116 gramů, tedy prakticky tolik co sliboval údaj na výkresu.

Bohužel v době mezi dokončením modelu a napsáním tohoto příspěvku (jinými slovy v oněch 24 hodinách) se nenašlo vhodné počasí, abych model alespoň zaklouzal, a pořídil i letové foto.

Takže na fotky a recenzi z létání si musíme počkat a jistě to napravím třeba v rámci nějaké klubové akce, kam model rád vezmu – zvláště může dělat hezkou společnost našim Vosám na kopci.

Ale není důvod, proč by eŠKáčko nelítalo – minimálně se stejně „dobrým“ kluzem, jakožto na něho v tomto směru vzpomínají plachtařští elévové.

Co závěrem? Určitě poděkovat všem do mého projektu zapojeným, za ochotu a pomoc.

A Vy si nenechte ujít návrat do dětských let stavbou takových jednoduchých modelů, které stavěli tátové, vedoucí nebo právě my coby kluci. Není to rozhodně ztráta času!

Naopak-jak vidíte, můžete dnes o modelu přemýšlet i jinak a zjistit daleko víc, než jen ono pověstné „to jsem taky měl nebo chtěl“.

V Rudě nad Moravou 24.3.2024     Michael Vosika

PS: dnes je tomu právě 5 let, kdy táta odešel lítat TAM nahoru, takže tento model je skutečnou vzpomínkou a snad i proto mě tohle vše neskutečně bavilo – cesta i cíl. Díky, táto!