Mercurio Martina Hurdy.

Za dobu existence KHMM bylo v klubu postaveno mnoho modelů Mercurio. Většinou létaly s motorem MP Jet 0,6 ccm a byly využívány hlavně k soutěžním účelům… Mercurio Martina Hurdy je však zcela o něčem jiném. Je to příběh vzniku skutečné autentické repliky modelu, včetně všeho, co k tomuto označení patří, byť použitý motor byl v originálu modelu jiný. Prosím, vychutnejte si v klidu Martinův článek a zauvažujme společně nad smyslem stavby historických modelů. Takto nějak by asi měly vypadat modely stavěné v klubech věnujících se historii leteckého modelářství….    Dále již písmem Martin Hurda.

Editoři.

Své povídání o Mercuriu musím začít u motoru Super Atom 098. Při prohlížení starých amerických časopisů jsem narazil na obrázek inzerátu benzinového motoru, do kterého jsem se na první pohled zamiloval. Byl to legendární americký Super Atom 098, jehož obsah je 1,5 cm3! Motor je tak malinkatý, že když na něj dáte vrtuli 9×4, máte pocit, že je na něm šíleně velká lopata. V inzerátu se mimo jiné psalo, že má rozsah otáček 200 – 17 tis. a váží pouhých 50 gramů! Motor z dílny pana Ray Ardena jsem prostě musel mít.

V průběhu dalších týdnů jsem k němu sháněl podrobnější informace. Zjistil jsem např., že motor vznikl ve čtyřech řadách, byl patentován, má dvojitý píst ve válci a tryska paliva má průměr pouhých 0,2mm. Současně jsem začal hlídat inzertní stránky. Když už se výjimečně nějaký „Atom“ objevil, nechtěl ho prodejce poslat do Čech. „Jde o americké dědictví, které tam má i zůstat“. Tuto odpověď jsem dostal přinejmenším třikrát. Zároveň jsem viděl, jak se cena po vydražení pohybuje okolo 6-8 tis. kč a to mě lehce děsilo, protože já si ho opravdu přál mít doma. Nakonec se na mě usmálo štěstí, neboť se na ebay objevil Super Atom čtvrté řady a prodejce byl ochoten poslat i do ČR. Když mi za 10 dní přišel, stále jsem tomu nemohl uvěřit, že mám tento výjimečný motor z roku 1946 v dlani. Pořizovací cena 1400,- Kč!

Druhy den jsem ho nastartoval. Krása, ale už při protáčení jsem cítil velké vůle a v chodu bylo slyšet, že to není ono, že bude muset do „nemocnice“. Poprosil jsem kolegu z Plzně Zdeňka, Hadrbolce, zda by se na něj nepodíval. Ten naštěstí vůbec neváhal a s maximální ochotou výzvu na zrestaurování Atoma přijal. Byla to pro něj strojírenská srdeční záležitost. Za měsíc a půl jsem měl motor zpět s novou klikovou hřídelí, vypouzdřeným ojničním okem, motor byl zaběhnutý, navíc jsem dostal speciální olej na 2l paliva a přesné instrukce jak s Atomem zacházet!

Ale abych se vrátil k samotnému letadlu, do kterého jsem chtěl motor umístit. Super Atom je doporučován pro modely s hmotností okolo 450 gramů a rozpětím zhruba 100 cm. Byl původně určen pro modely poháněné gumou. Již nějaký čas jsem měl před očima model našeho kolegy Petra Flídra a tím bylo právě Mercurio – italský model od A. Castellani o rozpětí 99 cm a hmotnosti okolo 450 gramů poháněný detonačním motorem o obsahu 2 cm3. Když jsem si vytisknul plánek, bylo rozhodnuto, postavím tohoto italského elegána.

V tu chvíli jsem měl ale před sebou ještě složitější otázku. Rádiem řízený model nebo volňásek? Když jsem psal kolegovi Láďovi Kulhavému, že mám motor Super Atom, první, co mi Láďa napsal, bylo: „Doufám, že ho nedáš do volňáska.“ Vlastně jsem tuto větu úplně chápal, přeci jen nejde o nějaký tuctový motor a většina lidí by si ho dala do vitrínky a měla ho jako sběratelský šperk. Ale já se na něj dívám jinak. Představím si pradědečky modeláře, jak staví modely, jak je to pro ně zábava, sport a výzva. A jak některý z nich měl před 75 lety v modelu přesně ten motor, který já mám dnes v ruce. A právě proto se domnívám, že největší pocta pro ně a motor je, usadit ho zase do modelu, a to do modelu volného.

Nyní pár slov k samotné stavbě Mercuria. Začal jsem ji překreslením všech druhu žeber do počítače a následně si vyřezal nerezové šablony k rašplové interpolaci, což mi zabralo jedno odpoledne. S hotovými šablonami je samotná stavba už velmi rychlá. Nejprve jsem slepil křídlo v jednom kuse včetně koncových oblouků, obrousil náběžku, poté křídlo rozřezal a slepil v šabloně do vzepětí 10 stupňů, jak je na plánku. Koncové oblouky jsou v plánku z 5 kusů a autor věděl proč. Já je udělal ze dvou kusů a u křídla s hloubkou 25 cm, což je hraniční, co se týká pevnosti a kroucení. Následovala stavba SOP, opět jsem využil připravených šablon. SOP jsem oproti plánku doplnil malým kormidlem, které má hlavně účinnost při motorovém letu. VOP už byla záležitostí chvilky. U VOP bych jen podtrhnul její symetrický profil, který je u modelu z roku 1943 trošku nestandartní, ale přitom nadčasový.

Jak jsem již zmiňoval, původní model byl na detoňák a já měl klasický benzíňák s cívkou, kondenzátorem a baterií. Musel jsem si tedy rozmyslet, jak vše do trupu schovám, a přitom udržím vše dostatečně přístupné. Proto jsem se rozhodnul pro „poličku s bodcem“ za motorovou přepážkou, na které bude vše ležet. Výrobou motorové přepážky jsem začal tvořit trup. Udělal jsem ji sendvičově z 1 mm, 3 mm a 2 mm letecké překližky s pevně zalepeným podvozkem. Podvozek jsem jednoduše spájel a pro pevnost pájeného spoje použil omotání mosazným drátem o tloušťce 1 mm (tuto tloušťku jsem použil hlavně z estetických důvodů). Motorové lože je vyřezané z 1,5 mm tlustého plechu a barvené na černo.

Trup samotný jsem stavěl, jako dvě bočnice na sobě pro co největší shodnost. Následovalo vlepení přepážky s otvorem na bodec a pomocné motorové přepážky. Poté jsem bočnice s přepážkami ukotvil na plánek a dolepil zbylé hranoly nahoru a dolu. Tím bylo Mercurio v kostře v podstatě hotové a cela tato část stavby mi zabrala 3 dny o vánočních svátcích.

Opět se mi ověřilo, že je plánek velmi křivý pravděpodobně častým skenováním a kopírováním. Na toto je dobré si dát pozor obzvláště u volného modelu. Proto jsem si některé části přerýsoval, abych dodržel kolmice a souměrnost.

Velkým otazníkem bylo řešení determalizátoru – mechanismu, který zabraní volnému modelu, aby uletět.

Tady se trošku pozastavím. Historické modely do poloviny šedesátých let létaly téměř výhradně jako volné modely. A jelikož šlo o modely převážně soutěžní, tak tomu odpovídala i jejich konstrukce. Protože se soutěžilo často o to, komu vydrží model nejdéle ve vzduchu, nejstarší modely determalizátor vůbec neměly. Postupem času se ale mechanismy na „vytržení“ ze stoupavého proudu začaly rozvíjet. Tím nejčastějším a perfektně fungujícím bylo vyklopení VOP pod úhlem 40 stupňů v době, kterou si zvolil sám modelář. Když se tak stalo, model přešel do pomalého pádu a v pořádku přistál. Tento systém šel perfektně použít u modelu, kde byla VOP umístěna na trupu nebo pod ním. K odměření času a spouštěčem mechanismu vyklopení byl zapálený doutnák. V případě, že u modelu nelze vyklopit VOP, lze stejným způsobem vyklopit celé křídlo, což bude fungovat úplně stejně jako vyklopená VOP. To ovšem na modelu vizuálně vypadá hodně ošklivě a nepřirozeně.

Nastal první oříšek při realizaci Mercuria jako volňáska. VOP je uprostřed trupu a není dělená. To jsem chtěl dodržet, aby model byl co nejvěrnější tomu, jak je na plánku. Znamenalo to, že VOP výklopná nemůže být. Vyklopení křídla by možné bylo, ale jak jsem psal, vypadá to nepřirozeně. Musel jsem se tedy zase ponořit do starých amerických časopisu a dlouho hledat. Povedlo se! Našel jsem kresbu determalizátoru v časopise z roku 1941, který byl šílený a geniální současné a já jej mohl snadno použít.

K jednomu konci křídla je připevněný konec třicetimetrové šnůry, která je namotaná na „špulce“. Ta je umístěna v těžišti modelu a po uplynutí vámi zvoleného času se uvolní a začne se odmotávat. Ve chvíli, kdy se odmotá celých třicet metrů, začne špulka fungovat jako závaží na konci křídla a model se dostane do sestupné spirály a v té zůstane, dokud se špulka nedotkne země. Následně by se měl model sám stabilizovat a v kluzu z třicetimetrové výšky přistát. Teoreticky to zní famózně, praxe ukáže.

Potřeboval jsem teď vyřešit mechanismus uvolnění špulky. Ve zmíněném časopise je špulkou pneumatický časovač Austin timer, který je schovaný v trupu a po uplynutí času prostě vypadne. Originál časovač Austin timer jsem měl (krásný dar kolegy z klubu KHMM Petra Knoba), ale ten jsem už použil právě jako časovač na zastavení motoru. Napadlo mě tedy špulku se šnůrou umístit pod drátek a uvolnit ji díky vyhoření doutnáku. Toto řešení perfektně funguje.

Když jsem si na začátku řekl, že postavím model co nejvíce odpovídající své době, bylo třeba použít i zbývající komponenty té doby. Cívka je originál ze čtyřicátých let AERO-Spark coil. Napájení cívky 2xAA 1,5V tužkové baterie, které už v padesátých letech existovaly a používaly se. Silové elektrické kabely jsem použil ne silikonové, ale pěkně opletené, vedení mezi motorem, kondenzátorem a přerušovačem je z tenkého mosazného drátu. K Atomu je samozřejmě dřevěná vrtule.

Závěr mého povídání bude trochu rozpolcený. Tento článek jsem začal psát před třemi měsíci a chtěl ho zakončit samozřejmě tím, že napíšu, jestli moje volné Mercurio vůbec přežilo první lety, které jsou pro volňásky nejkritičtější. Bohužel se Mercurio dočkalo jen zaklouzání. Neuvěřitelně přesně se povedl úhel seřízení a těžiště. Kluz je prostě nádherný! To je ale vše. Motor Super Atom tři měsíce zlobí. Únava materiálu je znát. Namáhané části praskají a já už koukám po jiném. Nicméně je Mercurio připravené na zálet.

Na druhou stranu je pro mě osobně Mercurio ten nejkrásnější model, co se mi povedlo postavit. Když se na něj na zemi dívám, vidím původní originální součástky, spoustu přemyšlení a hledání ve starých časopisech a také to, že mě s ním jednou čeká ten první volný motorový let, při západu slunce, na počest našich tatínku, dědečků i pradědečků modelářů.

V Pelhřimově 12.7. 2020 sepsal Martin Hurda