KHMM je klubem, který ve své historicko-modelářské činnosti preferuje především nesoutěžní společná létání s historickými replikami. Případné vložené soutěžní úlohy mají pouze zpestřit slety. V klubu létá pestrý peloton vzájemně nesouměřitelných modelů (což je dobře) a proto jsou soutěže jen okrajovou záležitostí… Existuje však jedna parádní, nikde jinde neprovozovaná soutěžní kategorie: Létání na svahu s volnými kluzáky Vosa. Kromě zábavy poskytuje i plnohodnotné soutěžní zápolení se vším, co k soutěži volných modelů patří. Svoje zkušenosti shrnul, sepsal a poskytl ostatním František Beránek z Klatov, v šestileté historii létání na Sylvánu, ale také na Vysočině, jeden z neúspěšnějších svahových nadšenců. Rádi zveřejňujeme jeho zkušenosti, které pomohou v tápání začátečníkům a případně dalším svahovým „vosařům“ v naší parádní a originální soutěžní disciplíně.
Jsme rádi, že se nám letošní seriál, vzhledem k epidemiologické situaci, podařilo vůbec dolétat a tak zveřejňujeme pár rad a zkušeností letošního vítěze seriálu. Nechť je článek podnětetem všem létajícím a novým zájemcům. Další akce s Vosama bude až v říjnu 2020 na Vysočině.
Karel Slupský – editor
Několik poznatků k dosažení dobrých výsledků při létání s Vosami na Sylvánu, aneb jak na to, abych vyhrál.
František Beránek na Sylvánu v zimě 2019 – 2020
Ve snaze popostrčit výkony „Vosařů“, aby i ti, kteří zatím nedosáhli lepších výsledků, si užili umístění na předních místech, popíši několik zkušeností, které jsem při létání na Sylvánu s neřízenými Vosami získal.
Základem je dobře postavený a nezkroucený model Vosy s těžištěm přibližně na hlavním nosníku křídla. Při pohledu zpředu by měla být spodní plocha křídla i výškovky rovnoběžná. Výhodou je starší model, který je již „vyzrálý“ a kolo od kola nemění geometrii. Dobrá je, našimi pravidly povolená, malá plechová ploška na směrovce k doladění směru letu. U dobře postaveného modelu postačí k seřízení jen nepatrné prohnutí této plošky.
Osvědčilo se mi, aby model nebyl zalétán na téměř minimální rychlosti, jak je to obvyklé u termických modelů, ale aby byl nepatrně rychlejší. Proto není ani potřebné šetřit při stavbě s každým gramem.
Je nutné, aby model neměl každý start jiné vlastnosti. Vosa má křídlo i výškovku přivázané gumou a při přistání dochází k posunu. Když se křídlo vychýlí dopředu či dozadu, hned to donutí model k zatáčení modelu na jednu či druhou stranu. Proto je dobré před hodem polohu křídla zkontrolovat. K usnadnění kontroly křídla proti trupu lze na spodní straně křídla vedle dosedací plochy na trupu udělat fixem z každé strany čáru a křídla pak podle ní srovnávat, nebo místo čar nalepit do těch míst lakem kousky rozpůlené kulaté špejle. Při nárazu do případné překážky křídlo bez problémů toto zabezpečení přeskočí a nedojde k poškození.
Důležitá je technika startu modelu. Dříve jsem odhazoval model se zcela nataženou rukou obloukem nad hlavou a myslel jsem si, že těch pár decimetrů, o které bude model vypuštěn výš, něco získám. Opak byl pravdou, protože jsem neviděl, v jakém náklonu je model v okamžiku vypuštění a často jsem ho tedy odstartoval do nechtěné zatáčky. Nyní házím Vosu s rukou pokrčenou v lokti s modelem zhruba ve výši očí a odhození probíhá vystrčením ruky malým obloučkem dopředu. Snažím se při tom sledovat model, abych ho vypustil s křídly ve vodorovné poloze. Pokud jde o rychlost modelu při odhození, tak ta by neměla být nižší, než vlastní dopředná rychlost modelu při klouzání, ale také ne výrazně vyšší. Jako nejlepší odhoz se mi jeví ten, kdy model s nepatrným přebytkem rychlosti letí vodorovně a pak plynule přechází do klouzání. Když se to s rychlostí hodu přežene, model přebytkem rychlosti nastoupá a pak se buď rozhoupá nebo po ztrátě rychlosti zamíří nosem k zemi. Vypuštění modelu je hodně o zkušenostech protože se musí brát v úvahu vítr, který vane jednou zepředu, jindy zezadu či z boku.
Směr odhození je na Sylvánu ve směru do polí pod kopcem. Bereme při tom v úvahu, že nechceme, aby let skončil v okolních křovinách. S ohledem na vítr volím, v mezích možností, směr odhození. Ideální by to bylo za bezvětří, kdy bychom létali s modelem seřízeným na přímý let a končili daleko v předpolí. Na Sylvánu po většinu roku převažuje západní či jihozápadní proudění. Startujeme tak velice často s bočním větrem. Model při bočním větru mám seřízený tak, aby zatáčel mírně proti větru. Při letu pak letí vybočený v traverzu a proti zemi pak letí rovně. Při mírném boční větru volím mírnou zatáčku a při silnějším se snažím seřídit zatáčku více proti větru. Nesmí se to ale s tou zatáčkou přehnat, protože pak se stočí model proti větru. Stejně tak, když se vypustí model při bočním větru více po jeho směru, dojde často k podfouknutí návětrné strany křídla a model zamíří zpět na kopec nebo do křovin. Další metodou jak docílit relativně rovného letu s bočním větrem používá Karel Slupský. Kouskem plastelíny zatěžuje návětrné křídlo. Je to rovněž o zkušenosti a a model v tomto režimu letu musí být nepatrně potlačen, nebo prostě „těžší na hlavu“.
Při létání na svahu působí mnoho okolností, které nemůžeme ovlivnit. Každý hod je jiný a i v tom je ta krása létání s volnými kluzáky na svahu. Při dodržení výše popsaných zkušeností však docílíte opakovaně vyrovnaných letů a některý může být i doslova rekordním….
Vosařům 3x zdar !!!
Sepsáno v Klatovech v únoru 2020. František Beránek
