Můj dědeček Alois Korda

Autor Andrej Kostik · 25.3.2019

Na svého dědečka vzpomíná při příležitosti 45. výročí úmrtí jeho vnuk ing. Andrej Kostík.

Děda se narodil ještě ve století „páry“ 28.7. 1900 v Praze. Vyučil se několika řemeslům a měl výuční listy automechanika, klempíře a nástrojaře. Zvládal bravurně vše kolem mechaniky, ale věci „elektrické“ byly, vyjma „autoelektriky“, mimo jeho zájem. S oblibou říkával, že na to má lidi.

Jako mnoho jiných chlapců v té době i on hodně sportoval, dokonce se i závodně věnoval boxu. Vyhrál 49 zápasů v řadě… V tom jubilejním, padesátém ale dostal takovou „nakládačku“, že s boxem okamžitě skončil. Tato příhoda pěkně vystihuje i jeho povahu.

Ve dvacátých letech dvacátého století nastoupil na vojnu a jako šikovný automechanik se stal vojenským řidičem. Dokonce vozíval i syna prezidenta Masaryka, Jana. Po skončení vojny již u řízení automobilů zůstal. Pokusil se podnikat v autodopravě, ale již nakoupený a na náplavce řeky složený písek odnesla povodeň… A s tím i sen o vlastním podnikání. Nadále se děda živil jako taxikář. V roce 1926 se stal otcem mojí maminky Jiřiny. Děda pravděpodobně toužil, aby jeho potomek byl kluk. Proto byla moje maminka tak vychovávána. Kamarádila se všemi kluky z ulice a ti se jí také patřičně báli, protože si uměla velmi dobře prosadit své názory a to i „ručně“…

V polovině třicátých let dědův zájem upoutala modelařina, které se začal věnovat. Po okupaci ČSR již nemohl taxikařit a tak využil své zručnosti a začal podle anglického vzoru vyrábět rybářské navijáky se značkou RYKO, což byla zkratka RYba Korda. Těchto navijáků vzniklo jen asi sto kusů a je o ně mezi sběrateli mimořádný zájem.

Od navijáků už byl jen krůček k výrobě motorků pro letadélka, jak se tehdy říkalo. Motorky všichni známe pod značkou ALKO (Alois Korda). Prvním vyrobeným byl v roce 1941 motor ALKO 725 o objemu 7,25 ccm. Následovaly další motory o objemech od 2,5 do 14 ccm. Největší slávy si získal motor ALKO 750 Speciál. V roce 1943 totiž děda vyhrál slavný závod továrny Aero v Kyjích s modelem BIKO, byl poháněn právě tímto motorem. Tento vítězný motor i s původní vrtulí, mám dosud ve své sbírce. Na fotografii dědy s modelem BIKO je jasně patrný jiný tvar křídla, než jaký se pak objevil na stavebním plánku. Plány všech dědovo motorů byly otištěny v časopise Mladý konstruktér. Velice podrobně dědečkovy motory popsal pan Jiří Kalina v prvním dílu své knihy Modelářské motory na stranách 41-43. Maminka později vzpomínala, že za 10 korun leštila vyrobené motory do vysokého lesku a jednou děda vyměnil motor za hrnec sádla…

Kvalitní vrtule k motorům vyráběl pan Karel Buriánek. Dělal je „ jen tak, od oka“, bez šablon, na brusce. Údajně byla vrtule vyrobená za 5-6 minut Jednou jsem zmíněnou vrtuli proměřil. Vyvážení i průběh stoupání je bez chyby. Neuvěřitelné!!!

Po skončení války se děda vrátil k taxikaření, začal se věnovat „velkému“ létání a byl i předsedou aeroklubu. Tím vlastně skončila éra výroby modelářských motorů značky ALKO. Časem se děda stal majitelem vlastního letadla, když se mu podařilo zakoupit Piper L4 z amerických válečných přebytků. Maminka vzpomínala, jak jednou letěli na otočku do Popradu na kafe… K letectví děda přitáhl i moji maminku, která se věnovala plachtaření, vylétala si „Céčko“ a prý létala lépe než někteří kluci. Na letišti se seznámila i s mým otcem, válečným pilotem stihačky. Po převratu v roce 1948 děda o Pipera přišel a s létáním musel skončit. Že si jej tímto krokem režim nezískal, je více než jasné! Po mém narození v roce 1952 měl děda konečně v rodině vnuka a pomalinku se snažil, nenásilnou formou, mne nasměrovat na letadla a modelařinu. To, ale to nebylo vůbec potřeba, protože jsem létání a vše s tím spojené, měl v genech. No, aby ne: táta pilot, děda pilot, máma také. Co z toho tudíž mohlo vzniknout?

Od padesátých let děda pracoval jako garážmistr v Armabetonu, kde zůstal až do penze. „Krmení holubů“ ho, ale nebavilo a tak si ještě chodil přivydělávat do OPBH. Mě to od dětství táhlo k vodě a tak jsme společně s rodiči a s dědou začali v roce 1966 stavět chatu na Slapech. Základy chaty jsou hlavně dědova práce. V 66 letech děda lezl po stromech, stavěl kolnu, která dodnes stojí. Poslední velká práce dědy byl motorový člun německé konstrukce s vyladěným motorem z Wartburga. To bylo v letech 1972-73. Konec života pana Aloise Kordy, bohužel silně poznamenala těžká nemoc. Z tohoto světa odešel 25. 3. 1974.