Miloslav ŠOTT – vzpomínky modelářského pamětníka na konec II. světové války v Praze a na období prvních poválečných let v naší republice

V těchto dnech slavíme významné 70. výročí konce II. světové války a já jsem náhodou ve svém modelářském archivu zrovna našel krásně sepsané „vzpomínky“ na tu dobu, sepsané naším modelářským pamětníkem Miloslavem ŠOTTEM z Prahy (bohužel v červnu loňského roku zesnulým)! Míla mi tyto svoje vzpomínky sice předal již někdy před 15 lety (kdy jsem dělal editora jednoho „veteránského periodika“…) s povolením k jejich uveřejnění, což jsem mu tehdy slíbil udělat, ale do dnešní doby jsem je z různých „technických a zdravotních“ důvodů bohužel „nestihl“ nikde a nikdy publikovat, tak bych to alespoň teď chtěl napravit a „splatit“ svůj dluh vůči němu! Jeho vzpomínky jsou napsány velice „čtivě“ a nádherně zachycují rušnou dobu konce války a navíc v nich zajímavě zachycuje také i první svobodná léta našeho národa po válce, tak jsem ten jeho obsáhlý „strojopis“ celý přepsal, doplnil nějakými fotografiemi z mého archivu nebo zkopírovanými z časopisu „Letecký modelář“ z 50. let a předkládám je dnes zájemcům o historii k přečtení – doufám, že mi to Míla „tam nahoře“ dodatečně schválí ještě i dnes, přestože jsem to povolení k publikování od něj dostal už před 15 lety! Historie se ale naštěstí „nevyvíjí a nemodernizuje“, je stále taková jaká kdysi skutečně byla, takže je to vlastně i dnes stále „aktuální vzpomínání“ a jsme rádi, že to Míla Šott tak krásně sepsal a zachoval tak pro nás i budoucí generace…

Jaromír PIPEK

Moje dnešní „Vzpomínky modeláře“ se týkají konce války a prvních poválečných let. Po strastiplných a mnohdy hrůzných letech utrpení a utiskování od německých okupantů, po zavírání do žalářů, odvážení transportů do koncentračních táborů a popravování za sebemenší projevy odporu konečně v květnu 1945 strašná válka skončila. Potupná okupace a hrozba vyhlazení českého národa byla za námi a Československo bylo osvobozeno.

Podle „Postupimské dohody“ Prahu osvobodila sovětská armáda. Osvobození předcházela květnová revoluce. Ve všech ulicích se stavěly barikády, aby zamezily okupantům mstít se na našich lidech, že prohráli válku. Letenská pláň byla proměněna v palebné postavení „flaků“, které střílely na centrum Prahy a tak byla také zničena velká část Staroměstské radnice. Boje trvaly 5 nekonečných dnů. Ke konci těchto dnů začali Němci prchat před sovětskou armádou na západ a rychle opouštět Prahu.

Když se objevily první sovětské tanky T-34, tak se lidé přestali bát a všude vítali osvoboditele. V tuto chvíli definitivně válka skončila – bylo to 9. května 1945.

V následujících dnech celá Praha žila radostí z osvobození a konce utrpení. Ulice byly plné lidí, blízcí známí se shledávali, šťastní že přežili a všichni oslavovali konečné vítězství spojeneckými vojsky nad fašizmem. Začalo se s odstraňováním barikád, strhávaly se poslední německé nápisy a všechno co připomínalo okupaci. Mnoho německých civilistů nestačilo utéci a tak museli jako zajatci pomáhat při odklízení barikád a trosek zničených domů. Tak se také stalo, že jsem viděl pana „Dvorzaka“, který měl neomezenou moc nad „Aerovkou“, jak na Letné, kde bydlel, musel rovněž pracovat na odklízení. Došlo také na německé ženy, které pohrdaly našimi lidmi a musely rovněž pracovat. Všichni pak byli transportováni přes sběrné tábory do válkou zničeného Německa.

Několik dnů po revoluci jsem navštívil svého přítele, konstruktéra z Aerovky pana Antonína Zrnu, který se jako předválečný důstojník letectva okamžitě, když začala revoluce, zapojil do řad bojovníků a zúčastnil se bojů o Trojský most. Byl také po celý čas revoluce, ale i po ní, velitelem revoluční gardy v Holešovicích v Masarykově škole.

Omlouvám se, že v mých vzpomínkách na poválečná léta začínám „nemodelářsky“, ale byl to čas, kdy na provozování modelařiny skutečně nebyla vhodná doba. Všichni jsme měli jiné starosti a problémy, jak obnovit normální běh života, aby byl vyplněný nejen prací, ale i odpočinkem a trochou zábavy.

Porevoluční duch a nálada pomalu opadaly a po nějakém čase i sovětská armáda opustila Prahu a osvobozené Československo. Pracoval jsem i nadále v továrně AERO, která byla, jak jsem se již zmínil v předchozích „vzpomínkách“, silně poškozena náletem. Brigádnicky, po pracovní době a nedělích zdarma, jsme pomáhali odklízet trosky a později se začala stavět nová větší montážní hala. Výroba se pomalu rozjížděla a pokračovalo se v dokončování dvoumotorových letadel Siebel Si-204 pro naší armádu. Ta též objednala stíhačky Messerschmitt Bf-109. Zůstalo tu sice mnoho trupů a křídel tohoto typu po Němcích, ale bez původních motorů. Ve skladech ale zbyly motory s vrtulemi z bombardérů Heinkel He-111, tak se to vše použilo a vznikl nový typ stíhačky Avia S-199, který ovšem nedosahoval výkonů originálu, ale stačil k doplnění a výcviku našeho nového letectva. Začala se také vyrábět nádherná dvoumotorová „Aerovka“ Ae-45, která vznikala na prknech našich konstruktérů již za okupace, ovšem tajně. Toto krásné a i obchodně úspěšné letadlo později dobylo řadu mezinárodních trofejí.

foto č. 1 – pan Antonín Zrna

V továrně AERO opět samozřejmě pracoval i můj přítel Antonín Zrna (foto č. 1) a tak jsme pokračovali ve spolupráci nejen v modelařině. Oficiálně jsme ustavili za podpory mladého pana Kabeše (syna tehdejšího majitele Aerovky) modelářský odbor ČNA (Českého národního aeroklubu) AERO Praha-Vysočany.

Protože brzo po válce se obnovilo i naše „velké“ bezmotorové létání, tak bylo mnoho zájemců o plachtění. V továrně se proto ustavil i „plachtařský odbor“, jehož iniciátorem byl opět Antonín Zrna a já jsem mu usilovně pomáhal. Jednou z významných „modelářských akcí“ bylo to, že ve spolupráci s ústředím ČNA jsme jeli továrním nákladním autem do Varnsdorfu, kde byl za války sklad modelářského materiálu pro „Hitler-Jugend“ (což byla polovojenská nacistická mládežnická organizace) a odtud jsme přivezli mnoho materiálu pro modelářské kurzy i pro pokročilé modeláře.

Samozřejmě se také navázalo na naší modelářskou činnost v období války uspořádáním tradiční a populární soutěže modelů letadel Modelářského odboru sportovního klubu AERO! V září roku 1945 jsme zorganizovali čtvrtý ročník těchto populárních závodů tak, jak jsme si vždy představovali, pod vlajkami našimi a spojeneckými vlajkami (viz. článek : Modelářské závody v Čechách v době německé okupace – poznámka redakce)…

Nemíním ve svých vzpomínkách odbočovat od modelařiny, ale můj poválečný život byl propojen ale i plachtařením a později i motorovým létáním. Navzdory těmto skutečnostem jsem ale modelařil dál a zúčastňoval se závodů a soutěží, jak jen to bylo možné.

Brzo po válce byl v Modřanech na Točné letecký den, kde jsem předváděl svého gumáčka, který slušně létal. To ještě nebylo vybudováno dnešní letiště Točná a letecký den se konal na louce zvané „Na Čihadle“, kde jsme před válkou létali s kluzákem „Zögling“ pod vedením ing. Heisigera.

foto č. 2 – pan Břetislav Semrád

V roce 1946 byly organizovány celostátní modelářské závody a finále bylo na letišti v Ruzyni. Tohoto finále jsem se zúčastnil s gumáčkem, ale pouze s průměrným výsledkem, kvalita gumy totiž byla tehdy velice špatná. Organizoval a řídil to nezapomenutelný Břetislav Semrád (foto č. 2), který se stal organizátorem poválečné modelařny v rámci ČNA.

Brzy po válce se u nás objevila nová kategorie motorových modelů a to modely upoutané. Byly cvičné, předváděcí, rychlostní a akrobatické. Tyto modely se sice v modelařině udržely do současné doby, ale dnes samozřejmě absolutně převládají modely řízené na dálku rádiem. Upoutané modely se tehdy ale rychle vžily a doznaly velkého rozšíření, protože pro létán í s nimi stačil malý volný plácek, modely mohly být malé i velké, neulétly a mohly se podobat i skutečným letadlům. Dokonce se daly předvádět i souboje.

Také jsem postavil rychlostní upoutaný model, který pěkně vypadal a měl i slibné vlastnosti. Bohužel jsem vlastnil již starý motor „Letná 6,3 ccm“, který mi daroval ing. Pahr v roce 1939 a který již poháněl moje předchozí volně létající motorové modely. V té době již Jaroslav Brož a ing. Nápravník vlastnili americké výkonné motory Dooling a McCoy o obsahu 10 cm3, které točily až okolo 15.000 ot/min při výkonu 1,5 HP a proti takovým jsem neměl šanci. Ale přesto můj model létal, startoval z odhazovacího podvozku, dobře se vodil i přistával. Bohužel neměl nádržku upravenou pro upoutané lety a tak kvůli působení odstředivé síly vždy poměrně brzy přestal motor pracovat pro nedostatek paliva.

To se mi vymstilo na prvních závodech upoutaných modelů v Mladé Boleslavi v roce 1947. Na ty závody nás dovezl z Kralup Tonda Půrok – náčelník letiště v Kralupech a velký příznivec modelářství. Jeli jsme válečným „Bedfordem“ pod plachtou. Můj model se velmi líbil, efektně startoval a létal, ale nevydržel předepsaný počet kol a tak nemohl být klasifikován, i když jeho rychlost byla kolem 90 km/hod. Již se nepamatuji, kdo zvítězil, vím jen, že Brožovy a Nápravníkovy vyšlechtěné a vyleštěné „brusy“ se po startu začaly točit vlivem reakce vrtule a přebytku výkonu kolem podélné osy a havarovaly. Já jsem se svým modelem, přestože jsem nedolétal, byl oceněn za předváděné lety mimořádnou cenou útěchy.

Samozřejmě, že závodů upoutaných modelů stále přibývalo v celé republice. Jedním z nejslavnějších modelářů s upoutanými rychlostními modely byl pan Zdeněk Husička z Brna. Ve své modelářské prodejně tam prodával známé a výborné detonační motory o obsahu 0,6 až 2,5 cm3, které pro něj vyráběl známý „motorář“ pan Josef Pfeffer, který byl rovněž z Brna a s jeho motory byl v kategorii rychlostních modelů absolutní jednička nejen v naší republice a stal se i držitelem několika světových rekordů.

Další ze známých „upoutaných modelářů“ byl pan František Svatoš, který byl pravděpodobně první náš modelář, který úspěšně vyrobil pulzační motor, který fungoval na principu motoru německých bezpilotních střel V-1. Byl instruktorem učňovské školy v Letově (tehdy to byl „Rudý Letov“), kde učňové měli modelařinu jako povinný předmět. Proto tam také vznikla výborná parta učňů – modelářů.

foto č. 3 – první tryskový model F. Svatoše

Pro jeho první pulzační motor, který pracoval velice spolehlivě, jsem na jeho žádost navrhl a nakreslil dvojtrupový model, kde mezi trupy byl pod křídlem motor zavěšen, a tak byl mezi trupy chráněn při případné havárii. Ten model byl svou koncepcí velkou vzácností, protože tento mnou navržený a Frantou Svatošem postavený model byl totiž vůbec první létající model s tryskovým pohonem u nás! Jeho fotografie byla na obálce našeho tehdy našeho jediného modelářského časopisu LETECKÝ MODELÁŘ č. 8 z roku 1950 (foto č. 3) a v doprovodném textu tam byl prezentován jako „Nejrychlejší československý model“ a jeho malý nákres pak byl v dalším čísle tohoto časopisu (foto č. 4). Model měl výborné letové vlastnosti, krásně se řídil a jeho rychlost byla téměř 100 km/hod. Někdy byl problém s nahozením, protože se musel nahazovat velkou ruční hustilkou, když ale chytl a běžel, tak to byl hrozný, až nepříjemný hukot!!! Tehdy to byla velká atrakce a Franta se tak stal velmi populární a tak potom stavěl i další „tryskáče“, stále rychlejší! Jeho dalším velice známým modelem byla tzv. „Bambitka“ (foto č. 5), což byl již „klasický“ jednotrupový model s motorem na hřbetu trupu a s ním potom dne 14.10.1950 dosáhl pan E. Nápravník světového rekordu rychlostí 156,522 km/hod.

Modelařina se po válce, ve svobodné republice, rychle rozšířila a rozrostla se do masových rozměrů díky dobré organizaci Aeroklubu a tak se rozšířilo i hojné pořádání různých soutěží, jak klubových, tak krajských, zemských a i celostátních.

Hned v prvním poválečném roce byla pražským klubem IPRO organizována soutěž na počest Němci popraveného skvělého a známého modeláře Čeňka Formánka. Nesla název „Memoriál Čeňka Formánka“, byla to soutěž větroňů a měla celorepublikový význam a pravidelně se potom opakovala každý rok, vždy na jiném letišti a patřila mezi nepopulárnější a nejnavštěvovanější celostátní setkání modelářů. Jejím „duchovním otcem“ byl po panu Semrádovi a Smolovi výborný modelář a kamarád Emanuel Knittl.

Jednou z dalších známých postav naší poválečné modelařiny se stal i Radoslav Čížek z Kamenných Žehrovic. Byl leteckým konstruktérem v Aerovce a tam jsme se osobně poznali někdy v padesátých letech. Jeho nejslavnější a nejlepší modely byly školní kluzák „Vosa“ a hlavně model výkonného větroně „Káně“ z roku 1948 (foto č. 6 a 7). V padesátých i pozdějších letech na všech větroňářských soutěžích vítězila „Káňata“! Byl to skutečně nejpovedenější model větroně té doby, s výbornými vlastnostmi na šňůře a v termice. Kdo postavit jen trochu slušně „Káně“ (a to i mladí chlapci v kurzech) měl jistotu, že model bude létat výborně.

Jak jsem se již zmínil, tak v září roku 1945 se konal IV. ročník populární soutěže modelů MOSK AERO. Bohužel tato soutěž zanikla po roce 1948, kdy v továrně AERO a v celém našem průmyslu po znárodnění vznikly „jiné poměry“ a majitelé továrny, Dr. Kabeš se synem, po znárodnění emigrovali…

V padesátých letech došlo k takovému rozvoji volných i upoutaných motorových modelů a potřebě výkonných motorků, že bylo v Brně ustaveno „Modelářské výzkumné a vývojové středisko“ Svazarmu (dodnes známé pod zkratkou MVVS), jehož vedením byl pověřen Zdeněk Husička a k němu přibyli Luboš Kočí a Josef Sladký. Motory, které byly pod značkou MVVS vyvinuty, byly vždy na světové úrovni, ale to je již „historie“ pozdějších let, takže tyto své vzpomínky ukončím a tu „novější historii“ nechť popíše někdo mladší…

V roce 2000 sepsal : Miloslav ŠOTT

Zdroj:

• časopis ABC, autor J. Velc
• časopis Letecký modelář, ročník 1950