Jak jsem se vrátil do dětských let…..
Jak jste si již všichni přečetli v záložce“ Vosí hnízdo“, tak i já jsem zdárně dokončil model Vosy-S konstruktéra Radoslava Čížka z roku 1948 a zařadil jsem se tak do řady ostatních, kteří hodlají slétávat kopce s Vosou v rámci vyhlášené monotypové soutěže KHMM.
V polovině srpna tohoto roku, po víkendové akci klubu v Mýtě odjíždíme na zaslouženou dovolenou do naší chaloupky v Jizerských horách, která se skrývá v mechu a kapradí pod majestátnou Mariánskou horou. Krom téměř povinného vybavení jako je motorová pila, či křovinořez, dávám do autíčka i Vosu. Říkám si, že určitě během týdne si najdu chvilku na zálet modelu. Ale znáte to: posekat, nasekat, uklidit, pokosit a doklidit. Stále dokola! Nakonec se to v závěru dovolené povedlo! Jednoho podvečera za chalupou vypouštím Vosu na takovém malém plácku.. Letí, ale chce to více prostoru.
Ale popořádku: v pátek přijeli vnoučci a při spatření éra – umístěného v patřičných mezích jsem vyslechl Ellinky tento dotaz: „dědo, to letadlo poletí“ ? No teda! To jsou dotazy a ve mně chytají saze! „Tak balit a jdeme na sjezdovku za kravín“ Tak říkáme kopci kousek za chalupou, kde je dětský lyžařský vlek v délce asi 300 metrů. Spěcháme s Ellinkou na kopec a já těšící se, jako malý kluk vypouštím Vosu vstříc zamračené obloze. Letíme a po nějakých dvě stě metrech sedáme do vysoké trávy. Ubírám olovo v hlavici a podkládám výškovku – potlačuji. Následuje další let a já s Eliinkou běžíme z kopce pro Vosu. Copak, dolu to jde, ale nahoru – uf! Nicméně – PARÁDA! Po dofunění na kopec ještě ubírám nějaký ten brok olova v hlavici Vosy a vypouštím ji vstříc dalšímu dění. Teď je to dle mých představ a model létá rovně, nebo v mírné „pravé“ až na patu sjezdovky. Tak si to užívám! Jen ta cesta zpět na ten kopec… Ale povzbuzován slovy: „dědo-ještě domů nejdeme, budeme lítat“! Nejsem schopen ani fotit…Naštěstí máme s sebou synka, který dělá fotodokumentaci, tak snad něco vybereme.
V podstatě jsem se vrátil do svých dětských let, kdy jsem házel z kopce „ájedničku“ Dana… Vosa prostě LETÍ! Musel jsem udělat dvě věci: ubrat broky v hlavici a přidat jednu poutací gumičku na výškovku. Nic víc. Jak jsem již předeslal, tak moje Vosa je bez determalizátoru, prostě je volná. Přiznám se, že dlouho jsem se nedíval s rukama v kapsách na let modelu, potažmo svého! Jen ta cesta zpátky na kopec… Vosičku jsem doladil a nakonec létáme až dolů pod sjezdovku, přiznám se, že jsem to nečekal! Prsa se my dmou pýchou a připadám si, jako „malej“ kluk, který zvítězil nad hmotou! Tak mám prostě takovou dětinskou radost, vnoučata si to také užívají a do našich myšlenek se pomalu vkrádá tma… Je skoro půl deváté a nad horami se začíná rozprostírat závoj tmy. Normální stav, do konce prázdnin zbývá pouhý týden a Vánoce jsou na krku…. Tak jdeme do „hajan“ spinkat.
Chtěl bych říci jen jednu myšlenku: stavbu Vosy jsem si opravdu užil a, jak jsem řekl, bylo to takové navrácení do dětských let. Ovšem nejvíce jsem si to užil na kopci s Vosou a s vnoučaty, to byla prostě paráda. Byť jsem byl propocen jako v..! Ale užil jsem si TO!
Tak přátelé, kdo se z Vás přidá na slétávání kopců???
Je to tak jednoduché!
P.S. Vosičkám třikrát zdar !!!
Příloha: