Jaroslav Prchal vzpomíná: Jak jsme začínali, aneb modelářský středověk

Jaroslav Prchal

Když jsem před časem Jardovi Pipkovi souhlasně přikývl na jeho žádost napsat něco o tom, jak jsme v polovině třicátých let s modelařinou začínali, netušil jsem do čeho se to vlastně pouštím. Není to lehké, protože nechci psát  paměti, někdy však bude nutné – a ujišťuji vás, že to bude v míře co nejmenší – odbočit i do soukromého či obecného života. Umožní to pochopit i tehdejší poměry i příčinné souvislosti dějů, které se odehrály tak, jak se prostě odehrát musely. Nečekejte senzační vyprávění. Je to příběh, který mohou stejně, nebo ještě lépe, napsat desítky či stovky dalších, příběh chlapce, který měl od nejútlejšího dětství sen o jehož naplnění se snažil a v němž modelářství hrálo významnou roli.

Jindřichův Hradec bylo v tom roce třicátém pátém malé, provinční pohraniční městečko na rozhraní Jihočeské kotliny a Českomoravské vysočiny, město bez průmyslu, s chudým zemědělstvím, velkou posádkou v pěti kasárnách, několika středními školami, obklopeno vesničkami s převážně německým obyvatelstvem. V těch dobách, jak pravdivě popisuje pan Foglar, byla každá městská čtvrt či větší ulice samostatným územím, ovládaným partou správných kluků, kteří mezi sebe jenom velmi zřídka přijali někoho odjinud. Tyhle party žily svérázným životem, některé se věnovaly fotbalu či jiným sportům a činnostem, ale nás v naší ulici zaujalo letectví a samozřejmě stavění modelů. Ovšem byli jsme kluci stejní jako ostatní, v létě namočeni ve vodě některého z desítek rybníků či řeky, jezdili jsme na všem, co ve vodě plave, v zimě na sáňkách,  bruslích a později na lyžích, co rostlo na poli nebo v zahradách a bylo k jídlu bylo naše, v tom jsme netrpěli žádným špatným svědomím.

V tom roce 1935  mi bylo 9 roků, chodil jsem do třetí třídy obecné – dnes základní školy, učili jsme se již povinně němčinu. Naše první modely byly pochopitelně tyčkové kluzáčky a motorové modely s gumovým svazkem. Plánky jsme sháněli s velkými obtížemi, dokud se nám nedostal do ruky časopis Mladý letec, který vydávala Masarykova letecká liga. Všechno, co jsme postavili, kupodivu perfektně létalo a tak jsme se pouštěli i do složitějších modelů. Jedním z prvních byl podle plánku MLL-1, gumáček s hranatým trupem z kulatých špejlí, křídlo s jednostranným potahem s dvojicí vzpěr, hliníkové ložisko s třecím korálkem, všechno potažené hedvábným papírem, pochopitelně bez lakování, to jsme neznali. Problémem byla vrtule. Protože v obchodě byla pro nás příliš drahá, museli jsme si ji vyřezat ručně. Peníze, to byl právě tak jako dnes, největší problém. Všichni v kroužku jsme byli z rodin, kde bylo peněz často ještě méně než málo a vyžebrat u rodičů peníze na modely byla věc vyloučená. Začali jsme tedy sbírat míčky na vojenských tenisových kurtech. Nebyl to snadný výdělek, za půl hodiny lítání po dvorci to dělalo padesát haléřů. Pouze tehdy, když jsem sbíral pro vyšší šarži, která pochopitelně vždycky musela vyhrát (nebylo možné, aby třebas pan kapitán porazil pana majora nebo dokonce plukovníka), tak z radosti nad výhrou utrhl vítěz z bločku pár kuponků navíc. Ty nám potom vojáček, který kurty udržoval,  proplatil.

Těch pár ušmudlaných korunek jsme utráceli v papírnictví pana Bradáče. Měl několik krabic s přihrádkami, v nichž byla – dnes nazývaná –  modelářská bižuterie, ovšem výběr nebyl příliš veliký. Několik druhů celuloidových koleček, diskových i balonových, ložiska, později i kuličková, vrtule, guma, kaseinový prášek atd., ale hlavně plánky. Ty byly v modrých tvrdých deskách s fotografií modelu na obálce. Krabice nám rozložil na postranním pultu a víc si nás nevšímal. Dnešní stařecká moudrost mi však říká, že brzy poznal, že z těch našich pár šestáčků nezbohatne, ostatně v celém městě nás víc než osm nebylo, že prakticky celý modelářský sortiment odepsal do ztrát a že dobře věděl, že některé ty desky s plánky byly podezřele tlusté a kdyby udělal prohlídku našich kapes, že by tam objevil mnohé, co nebylo psáno na účtence. Byl to ale hodný člověk a vlastně takový náš sponzor… My jsme sice měli o nějaký ten hřích víc, ale s tím jsme si nedělali starosti, ostatně to spravil jeden Otčenáš, který nám pan farář při zpovědi udělil navíc.

A tak jsme létali s dalším gumáčkem, tuším MLL-2, který byl jako vlečný a vlekal malý kluzáček, kupodivu to pěkně létalo. Já jsem si ještě postavil akrobatického gumáčka s programovým ovládáním výškovky a směrovky speciálním převodovým ložiskem, výrobkem známého modeláře ing. Pahra, létal přemety, vývrtky, pády, prostě to, co nepotřebovalo křidélka.

Historie BEXI

A pak se objevilo „éro všech ér“ – MLL 401. Dodnes hluboce obdivuji genialitu jejího tvůrce – Čeňka Formánka. K postavení tohoto výtečně létajícího modelu stačil kapesní nůž, čtyři nosníky, 1 metr pediku , trocha kaseinu, kus nitě, dva archy hedvábného papíru a kousek vázací gumy. Křídlo bylo rovné, bez vzepětí, pouze s koncovýma ušima z ohnutého pediku, z pediku byla i obě kormidla. Hlavice byla vyříznuta z lipového prkénka již s drážkou pro poutací gumu a vlečným háčkem – stála 1 Kč. K dostání byla také žebra z  tvrzeného papíru – prešpanu s vyseknutou drážkou pro nosník náběžné hrany, kus myslím za dvacet haléřů. Doslova na koleně, za pár hodin a několik korunek, jste měli perfektní model.

MLL – 401 také sehrála význačnou roli v celém našem, vlastně neoficiálním, kroužku. Potkal jsem v druhé ulici chlapce o rok staršího, šel na louku pouštět právě „401“. Domluvili jsme se  a já si skočil domů pro svoji a už jsme létali. Ten chlapec se jmenoval Otík a stal se naším kamarádem a mým přítelem na dlouhá léta.

A pak se na přelomu  roku 1937 objevila v obchodě balsa.  Stavba modelů nabrala zcela jiný směr i když vyvstaly opět velké problémy – a to finanční. Vždyť prkénko balzy stálo kolem 6 Kč. Jaké to byly peníze vidíte z toho, že můj otec vydělával tehdy asi 120 Kč týdně. Při tom párek s rohlíkem stál 1 Kč, za 4 Kč byl v hospodě slušný oběd. Ani důstojníci  na tom nebyli o moc lépe. Vždyť nejvyšší pán nad všemi 5 kasárny byl jeden jediný plukovník, pak sem tam nějaký major či kapitán a potom už jen nižší šarže. A tak z platu mého otce by se dalo pořídit 20 prkének balsy. Dnes při odpovídající týdenní mzdě 3000,- Kč by za podobných podmínek stálo totéž balzové prkénko 150,- Kč a nevím, jestli bychom si modelařinu my, obyčejní lidé, ještě mohli dovolit. Ale my jsme za této situace modelařit a stavět z balsy nepřestali i když dodnes nevím, jak jsme sháněli penízky. Vím jen, že to bylo hodně těžké a někdy i kruté, ale láska k eroplánům byla silnější.

Naše první modely byly gumáčky z řady Ikaros. Boy byl nejmenší – trup obdélníkového průřezu ze 4 podélníků a několika přepážek, pevná hlavice, dřevěná vrtule s kuličkovým ložiskem. Volnoběžku, ani natáčení svazku ve vytaženém stavu jsme ještě neznali, oproti Praze jsme vždycky byli tak o rok pozadu. Nedělené křídlo obdélníkového tvaru s kruhovým zakončením mělo malý baldachýn z ocelové  struny, který byl k trupu upevněn gumou a bylo jej možno posouvat a tím model vyvážit. Z ocelové struny byl také podvozek s celuloidovými kolečky. Kýlovka a stabilisátor z balsového prkénka měla kormidla připevněna závěsy z hliníkového plechu, takže se mohla dle potřeby přihýbat. Potah byl opět hedvábný papír, nelakovaný, pouze vypnutý vodou. Problémem byl gumový svazek. Gumové nitě jsme museli nastříhat na patřičnou délku a pak jsme je vevazovali mezi háčky ve tvaru U se zahnutými  konci. Museli to dělat dva a jako vázací nit se osvědčila jedině ševcovská dratev řádně nasmolená ševcovskou smolou. Ikaros Junior byl konstrukčně totožný, pouze s větším rozpětím. Další z řady, pojmenovaný Rekord, byl podobné konstrukce, větší a složitější, měl jakousi kabinku na níž bylo posazeno křídlo. Ještě náročnější byl Desperát, ale nevím, zda byl z téže řady. Pochopitelně nikdo neměl všechny tyto typy, ale Boye jsme měli všichni a já ještě Rekorda i Desperáta. Výkony z počátku nebyly valné, těžká vrtule bez volnoběžky a pevný svazek to neumožňovaly, ale létaly velice pěkně. Když jsme je později vylepšili odnímací hlavicí, volnoběžkou a hlavně výtečnou vrtulí – měla náboj z kulatiny z tvrdého dřeva a listy z tenkého, pružného tvrzeného papíru, které bylo možné nastavit na optimální stoupání, jejich letové výkony stouply nejméně o dvě třídy. Větší balzové modely jsme nestavěli, na to naše „výdělky“ nestačily. Později se objevily plánky na malé balzové makety skutečných stihaček, hlavně francouzských, jeden z prvních byl Caudron a to bylo něco pro nás. Postavili jsme je za chvilku, ale naučit je létat nebylo tak jednoduché, nebylo dost zkušeností a něco si o tom přečíst nebylo v čem. Toho Juniora jsme později přestavěli na větroň a vypouštěli jsme ho pomocí draka, samozřejmě vždy nějaké fantastické krabicové konstrukce, pomocí jednoduchých kluzných saniček. Mělo to výhodu, že jsme dosahovali mnohem vyšších výšek než při vleku na šňůře, ale zato jsme se o to víc naběhali pro model, který po větru z těch výšek uletěl i několik kilometrů.

Historie BEXI

Pak se objevila v časopise MLADÝ HLASATEL modelářská rubrika, kterou vedl Mirko Musil. Nikdy jsme se nemohli dočkat dalšího čísla. Jeho modely byly konstrukčně jednoduché, líbivých tvarů a bez výjimky výtečně létaly. My jsme si hlavně oblíbili větroň Zálesák, měli jsme ho postavený všichni, asi jako dnes máme v našem klubu téměř všichni R/C Pandu. Znali jsme i několik jmen našich předních modelářů – Podlešáka, Brože, Vyskočila, Buška a další, ale Mirko byl pro nás takový modelářský Pánbůh. Tehdy jsem ještě nemohl tušit, že se o několik málo roků později staneme přáteli a že se i s ostatními našimi nejlepšími modeláři budu často setkávat.

Z velkého letectví jsme samozřejmě znali všechny naše přední vojenské i sportovní piloty, dokonce jsme složili písničku v níž byla sloka, že chceme být všichni jako letec Novák.

To se již blížil rok 1938, v němž jsem končil první třídu reálného gymnasia, rok, který hluboce zasáhl do osudu celého národa, nikoho nevyjímaje.
Z našeho modelářského kroužku jsme ustavili Klub mladého hlasatele, jmenovali jsme se Hradečtí ostříži. Druhým hradeckým klubem byli Vajgarští piráti – o náplni činnosti obou klubů jasně hovoří jejich názvy. Znali jsme ještě několik dalších hradeckých modelářů, byl mezi nimi i Pepík Bednář, jehož otec měl velkou autodílnu. Pepík byl o tři roky starší, ale bude později hrát v našem kroužku rozhodující úlohu.  Ve strážním traťovém domku tzv. „vochtrovně“ bydleli s rodiči dva bratři Milda a Franta Vaňáskovi. Mladší Milda byl automechanikem, vůči nám o hodně starší Franta byl výborný modelář, tak perfektně vypracované modely jsem už nikdy neviděl. Franta byl takovým naším spíš otcovským přítelem, radil nám i v osobních problémech. Stýkal jsem se s ním až do jeho smrti v šedesátém roce, nikdy jsem ho neopomněl navštívit, když jsem přijel domů k rodičům. To už nemodelařil, ale byl ohromně šťastný, když jsem mu předvedl v letu Stříbrného šípa s benzinovým motorkem.

Benzinové motorky – ty nás zajímaly stále víc a víc, i když jsme zatím o nich jenom četli. Vlastnit takový Baby Cyklon bylo snem každého z nás. Na jaře byl na sokolském cvičišti velký branný den v jehož rámci byly i modelářské závody. Vyhrál tehdy Pepík Bednář s pěkným dolnokřídlým modelem vlastní konstrukce, měl eliptický trup položený delší osou vodorovně a krásná kapotovaná kola. Byl celobalzový a nesl imatrikulační značku OK-JOB. Po závodě mi ho Pepík daroval – začínal totiž s plachtařským výcvikem na kluzáku Skaut Standart s gondolou, slavnostně pokřtěný jménem Hradečák, který dostala přidělený místní odbočka Masarykovy letecké ligy.

Balzy bylo stále ještě dostatek, ostatní materiál už bylo možné také objednat u fy. Moučka v Praze, ten dodával i stavebnice k modelům Mirko Musila. Nebyly to ovšem stavebnice tak jak je známe dnes, ale pár nosníků, kus překližky, bambus nebo pedik, kaseinový prášek, potahový papír, u větroňů ještě špalík tvrdého dřeva na hlavici, u gumáků vrtule s ložiskem a guma na svazek a ostatní drobné věci. Ale i tak to znamenalo značný nápor na naši kapsu.

Souběžně s modelařinou rostl i můj zájem o „velké“ létání. Přečetl jsem všechny dostupné knihy v městské i gymnasiální knihovně a již v té době jsem měl slušné znalosti z aerodynamiky, konstrukce letadel i leteckých motorů. Byla to doba zvýšeného zájmu o letectví vzbuzená úspěchy našich vojenských letců v Curychu, rekordními lety kpt.Polmy, kpt.Červenky a dalších, i vyhlášenou akcí 1000 pilotů republice. Začalo vycházet i více odborných knih, jako trojdílná Letecká příručka od Ing.Sekaniny, Výcvik plachtaře od L.Elsnice, Úvod do stavby modelů a Vysokovýkonné modely letadel od Ing.Hoška. Všechno to byly takové naše „bible“.  Já jsem v naší  partě vždy víc tíhnul k teorii, málokdy jsem stavěl „otrocky“ podle plánku, vždycky jsem tam měl něco svého. Moje modely zpravidla létaly lépe než ostatním, ale na výstavu by mohly jen tehdy, když by byly vysoko u stropu a ještě byla tma. To mi přes veškerou snahu zůstalo až do dnešních dnů a když vidím na place ty naleštěné superbrusy  mých klubových kolegů vedle těch mých výtvorů, tak je mi z toho nanic.

V těchto letech došlo k několika událostem, které samy o sobě by moc neznamenaly, ale ve skutečnosti byly prapříčinou následných dějů, které se odehrály právě tak jak musely a ne jinak, jako by byly předurčeny nějakou vyšší mocí stojící mimo nás.  Musím, ač nerad se o nich zmínit trochu podrobněji.

V roce 1936 byl na vojenském cvičišti, které sloužilo zároveň jako pomocné vojenské letiště, uspořádán velký letecký den. Zcela mne zaujal akrobatický větroň „Sokol“ Slávka Rodovského, jehož převlek a vypnutí vlečného lana jsem sledoval. Vystavená letadla jsme tehdy jako skauti hlídali, takže jsem si ho mohl do všech detailů prostudovat a byl jsem úplně nadšen. Na letišti často přistávala vojenská letadla, (piloti za přistání na cizím letišti při přeletu brali zvláštní příplatky) a my jsme u toho nikdy nemohli chybět, i když to často znamenalo utéci ze školy se všemi negativními důsledky. Nikdy jsme se však nesměli k letadlům přiblížit, stráže to nedovolily, až jednou… Přiletěl Šmolík Š-328 a mladý pilot nejen že nás nedovolil odehnat, ale sedl si na podvozkové kolo a my okolo něho s otevřenou pusou poslouchali jeho vyprávění. Mně si tehdy nějak více povšiml a když skončil, vysadil mne do stupaček na trupu, abych si mohl prohlédnout pilotní kabinu. Umínil jsem si tehdy, že až budu pilotem (o čemž jsem nikdy ani na okamžik nepochyboval, ale dodnes nevím, kde se ve mně ta jistota celé roky brala), že také budu právě tak jako on sedat na podvozkovém kole a vyprávět dětem o létání. To vše se mi později splnilo vrchovatou měrou. Za 1,- Kč jsem si koupil brožurku Přijímací podmínky do Vojenské školy leteckého dorostu v Prostějově, pevně rozhodnut se tam přihlásit, až mi bude 18 let. Podařilo se mi také sehnat učebnici o leteckých motorech, kterou napsal major O.Hána, zástupce velitele právě této školy.

V létě roku 1938 se konal všesokolský slet  zakončený velkým manifestačním vystoupením armády. Před vlastním  sletem pak na strahovském stadionu proběhly středoškolské hry. Bylo to obdobné jako cvičení Sokola, pouze s tím rozdílem, že cvičenci byli středoškolští studenti z celé republiky. Před vlastním vystoupením nás mladších žáků jsem se zaběhl podívat na plochu stadionu právě když vystupovali se svým branným cvičením žáci Baťovy školy práce tzv. Mladí muži ze Zlína. Ani to cvičení mne tak nezaujalo jako to, že na ploše měli i dva kluzáky Zlín-V s nimiž předvedli dva starty pomocí gumového lana, když bezvadně přeletěli téměř celou plochu. V tom okamžiku mi bylo jasné, že se naše vystoupení odehraje beze mne (stejně tam bylo dost náhradníků) bez ohledu na následky. U každé brány stáli dva Mladí muži v modrých uniformách, na hlavě brigadýrky a já se hned k jedné dvojici rozběhl pln nadšení a na všechno se důkladně vyptával jak a co a jak bych se do té jejich školy mohl dostat. Teprve po mnoha letech mi řekl kamarád z kroužku, že od té doby jsem už o ničem jiném nemluvil.

Pak přišla mobilizace – šli jsme na brigádu sklízet brambory, odtržení pohraničních oblastí a rozbití republiky. Jindřichův Hradec byl velmi těžce postižen, nová hranice tak těsně obepínala město, že jeden čas byl i hřbitov, fotbalové hřiště a také letiště již v Německu. Z města do vnitrozemí vedla pouze jediná silnice a trať, opačným směrem už vlak projížděl Německem. Nás v kroužku se netýkalo ani drzé a provokativní chování Němců, kteří měli do města volný přístup – my jsme mezi sebou žádného Němce neměli. Tehdy jsem dostal od Mildy Vaňáska Ikarose Boye, měl trup potažený balzou a přes vyšší váhu pěkně létal . Nejraději jsme však stále létali s modely větroňů. Podle plánku Ikaros jsem si postavil celobalzový větroň Albatros, s křídly lomenými do M, létal, ostatně jako všechny modely tohoto vydavatele, překrásně. Politická situace a nejistota z budoucnosti byla znát i na tenisových kurtech. Ty byly stále opuštěnější a tím znatelně poklesly naše výdělky. V nouzi nejvyšší jsme objevili zlatý důl, i když byl vlastně „železný“ a zase byly penízky na materiál. Běžný materiál byl na přelomu zimy 38-39 ještě v obchodě, avšak balza už byla stále vzácnější.

A pak přišel osudový 15. březen 1939. Všechny ty tragické události jsme tehdy jako třináctiletí kluci prožívali hlavně z dopadu na naši modelářsko – leteckou činnost. Zvláště bolestně na nás působilo rozpuštění naší armády a hlavně letectva, následoval zákaz jakékoliv letecké činnosti pro občany české národnosti, rozpuštění skautské organizace v níž nás většina našeho kroužku aktivně působila, rozpuštění Masarykovy letecké ligy a zkonfiskování všech sportovních letadel, kluzáků i větroňů. S obavami jsme očekávali výnos i o zákazu stavby leteckých modelů. K naší úlevě k tomu nedošlo ani později, byla to jediná letecká činnost, kterou fašistické Německo české mládeži povolilo. A tak jsme s našimi modely létali dál, ale ani to nebylo bez problémů. Na naši – dnes by se řeklo „modelářskou show“ – se dívalo stále víc a víc hradeckých občanů, kteří si náš plac vybrali za místo svých podvečerních procházek. Byl totiž přísný zákaz nepovoleného shromažďování občanů  a stačilo jedno udání a měli jsme po létání.

Německý režim  zasáhl i náš kroužek. Hned v prvních dnech byl gestapem zatčen Milda Vaňásek, který byl aktivním členem KSČ. Bohužel nepřežil útrapy koncentračního tábora. Jeho bratr spolu s rodiči se musel přestěhovat do blízké vesničky. Své modely nám rozdal a s modelařením skončil. Další náš člen měl ještě horší osud, jeho otec majitel koloniálního obchodu, ačkoliv německy  moc neuměl, se „dal k Němcům“. A tak milý Pálka, jak jsme mu říkali, musel navléci uniformu Hitlerjugend a přestal se s námi stýkat. Nám by to tehdy nijak nevadilo, ale asi mu jeho nadřízení zakázali kamarádit s českými kluky. Několik měsíců před koncem války však musel narukovat a zemřel v bojích o Budapešť. Větší štěstí měl Pepík Bednář. Jeho otec měl sice říšsko německou příslušnost, ale byl to vynikající člověk a zapřisáhlý odpůrce Hitlera i fašismu. Pepík se zotavoval po onemocnění tetanem a byl uznán neschopným pro vojenskou službu a tudíž se mohl plně věnovat modelařině. Pracovat naplno v otcově autodílně však stále nemohl. V tom roce také vyšla Vyskočilova kniha „Jak zhotovím letadélko s benzinovým motorkem“, objevily se návody k jejich amatérské výrobě a tak se Pepík dal do konstrukce několika motorků podle svých představ.

V modelářské prodejně M. Schaeffer v Lipsku jsme si objednali dokonce kromě řady plánků a jiného materiálu i motorek Kratsch 10ccm. K naší lítosti motorek nepřišel, už se nevyráběly, ale zaujal nás plánek na pěkný účelový větroň jménem Rekrut (bude o něm řeč ještě později), který byl zcela v linii Mirko Musila. Měl v té době profil nosné plochy s poměrně nižší tlouštkou, než byl tehdy obvyklý Clark-Y nebo profily z řady Göttingen. Jelikož jsme každý měl modelů  na létání dost a náš zájem už zcela přecházel  na „benziňáky“, odložili jsme stavbu na pozdější – a jak se ukázalo – na mnohem pozdější dobu.

Počátkem roku 1940 se objevila možnost sehnat i nějakou odbornou leteckou literaturu. Že byla v německém jazyce nám nevadilo, většinou jsme jako kluci z pohraničí uměli německy dost dobře, znamenalo to osvojit si pouze odborné letecké výrazy. V té době však německé úřady rozhodly, že v Jindřichově Hradci, ačkoliv město bylo na českém území, nesmí být žádné české střední školy. A tak byla po prázdninách obchodní škola i akademie vystěhována do malého městečka Kamenice nad Lipou, naše reálné gymnasium bylo přeloženo do vzdálené Soběslavi. Tam jsem se dozvěděl, že v Sezimově Ústí u Tábora, což byly pouhé 4 zastávky za Soběslaví, staví firma Baťa velký strojírenský závod a že je tam tedy i Baťova škola práce Mladých mužů. Ihned na jaře 1941 jsem místo do školy pokračoval až do Ústí. V budově průmyslové školy jsem zaklepal na dveře  ředitelny, abych se na všechno zeptal. První otázka pana ředitele byla – kde jsou rodiče. Řekl jsem mu po pravdě, že oni ještě o ničem nevědí, ale jemu se to asi zalíbilo, pozval mne dál a představil se. A já šel do kolen, neboť to byl právě major Hána ze Školy leteckého dorostu. Zeptal se zda jsem modelář a zda se zajímám o letadla. Tak jsem se hned pochlubil, že mám jeho knihu a on také poznal, že z toho o lítání už něco vím. Odjížděl jsem domů s dotazníkem a s pocitem, že mi modelařina přece snad nějakou tu protekci přinese, že začátek je více než slibný. Ale nebylo to tak jednoduché, jak jsem zpočátku myslel. Přijímací psychotechnické zkoušky byly náročné, tam žádná protekce nemohla pomoci. Zájemců o přijetí bylo pro rok 1941 více než 2000, z toho ke zkouškám pozvali něco přes 200 a pouze 27 mohlo být přijato. A tak jsem vyplnil dotazník, za otce jsem se podepsal sám a očekával věci příští.

Pak přišlo pozvání ke zkouškám, které celkem dopadly dobře, byl jsem sedmý v pořadí, ale žádné rozhodnutí nepadlo. A všechno běželo dál. Pepík Bednář v té době připravoval výrobu 3 prototypů vlastních motorků o obsahu 10, 8 a 3,5 ccm.

Létali jsme také  s gumákem, jmenoval se Eagle. Měl oproti našim dosavadním modelům velké rozpětí, sklápěcí vrtuli a samozřejmě natáčení svazku ve vytaženém stavu. Létal výborně, kamarád Zdeněk ani nelitoval, že spotřeboval všechny své zásoby balsy. Blížil se konec školního roku a náš kroužek se pomalu začínal rozpadat. Některé rodiny zvolily přestěhování do vnitrozemí, kde byly přece jen poměry snesitelnější a kde německý nátlak byl mírnější, někteří vzhledem k náročnému dojíždění do školy se rozhodli přestat studovat. A s těmi, kteří zvolili cestu pohodlnější a přestoupili na německou obchodní akademii jsme přestali kamarádit. Německá vojenská letadla nad městem nelétala, jednotlivé typy jsme znali pouze z propagačních brožurek, o tom, že v Anglii bojují naši letci jsme nevěděli. Jednou na našem modelářském „place“ přistál nouzově malý dvouplošníček, který jsem si tajně vyfotil. Tehdy mi připadal takový nějaký „fórový“ a tak na otázku třídního profesora, co o něm soudím, jsem sebevědomě prohlásil, že na něčem takovém bych nikdy nelítal. „Nikdy neříkej nikdy!“ říkají moudří a já jsem si na své „nikdy“ vzpomněl, když mi o deset let později přibývaly v zápisníku letů stovky hodin právě na tomto éru, vynikající  C-104, která patřila k mým nejoblíbenějším.

Dostali jsme vysvědčení a od Baťů stále žádná zpráva. Pak jako blesk přišlo vyhlášení války Rusku. Já jsem stále létal s Boyem od Mildy, který měl na křídlech i trupu rudé pěticípé hvězdy a nápis URSS. Do té chvíle to Němcům nevadilo, byli přece jejich spojenci. A tak jsem musel Boye přelakovat, netoužil jsem v žádném případě o seznámení s Gestapem, o tom jsme přece už něco věděli.

A náhle koncem července přišlo povolání k nástupu do Baťovy školy práce Mladých mužů! Veliká radost pro mne, veliké a nemilé překvapení pro rodiče, kteří nakonec prohlášení, kterým se de facto zříkají otcovských práv, podepsali.

Těch několik málo dnů, které zbývaly do mého odjezdu, uteklo jako voda. Poslední večer jsme všichni zbylí z našeho kroužku  šli lítat. Měli jsme několik Musilových Zálesáků, našich nejmilejších větroňů. Vlekali jsme přes kladku, byl krásný teplý červencový večer a měli jsme jako vždy spoustu diváků. Ale nálada nebyla taková jako dřív. Kamarádi věděli, že jsem s nimi naposledy, že už s nimi nebudu prožívat každodenní radosti i starosti, že už budu přijíždět mezi ně pouze jako host a velmi zřídka. I mně bylo trochu smutno. Příliš dobře jsem věděl, že i domů k rodičům budu napříště přijíždět jako host, že opouštím domov, který jsem miloval, že zůstane opuštěný i můj pracovní stolek na němž vzniklo tolik plánů i modelů, že opouštím  městečko s jeho uličkami, parky, rybníky i řekou a všemi kamarády. Má cesta od té chvíle vedla již zcela jiným směrem. Jaká bude a co mne na ní čeká  jsem nevěděl …