Příšerka… aneb Není Antares, jako Antares

Antares 1. 1943

V prosincovém čísle měsíčníku Modelhobby v článku o historii legendárního modelu Antares píše Jarda Pipek i o tom, že náš modelářský klub BEXI byl mezi prvními, ne-li vůbec prvním mimopražskými modeláři, jehož členové čtyři Antaresy postavili a létali již počátkem podzimu v roce 1943, tedy krátce po závodech v Kyjích.

Chtěl jsem původně napsat delší povídání, ale dost je toho na stránkách v článku „První český Diesel“ a také Gary (Karel Garhofer) v článku „Benzinový motorek zn. BEXI 3,6 ccm“ uvádí další podrobnosti.

Důvody, proč byl k nám Jarda Brož tak velkorysý vidím v tom, že na závodech v Kyjích 1943 jsme vystupovali jako Modelářský klub BEXI, i když závodil pouze jediný náš člen, Pepík Bednář s modelem VB 545 a VB 41 a my ostatní jsme tam byli jako pomocníci.. Brožovi se líbilo i to, že jsme měli klubové motory BEXI Pepíkovy konstrukce i výroby, jejichž perfektní zpracování v obou modelech vysoko oceňoval, dále perfektní provedení obou jeho modelů včetně duralového krytu motorku u Stříbrného Šípa a také nafukovací balonová podvozková kola.

KYJE 1943 kamera

Velkou popularitu jsme také získali tím, že při startu Stříbrného Šípa došlo zřejmě k vybočení křídla, model po vystoupání do výšky cca 15m počal v příkrém náklonu kroužit a klesat v utažených zatáčkách o zmenšujícím se poloměru, a za střed si vybral právě stanoviště kameramana Filmového týdeníku, s kamerou umístěnou na stativu na střeše dodávkového automobilu.

Kameraman z počátku model kroužící kolem jeho hlavy poctivě a za velkého zájmu diváků filmoval, (dobový tisk potom psal, že model na něho útočil jako rozvášněný sršeň), když to však začínalo být dramatické, raději z té výšky seskočil a nechal kameru kamerou.

Byl to doslova kaskadérský seskok a sklidil velký potlesk diváků stejně jako Pepík, když šel pro model, který bez poškození přistál mezi diváky.

Takže jsme jako klub byli slavní, záběry se promítaly ve Filmovém týdeníku, viděl jsem je před mnoha lety v pořadu Karla Čáslavského.

Jarda Brož nám v dopise v odpovědi na naši žádost s plánkem a balzou napsal, že nám to rád posílá s tím, abychom jim ( „Iprákům“ ) byli příště důstojnými soupeři.

Takže během října jsme si já, Otík Průcha, Česťa Sobotka a Pepík Bednář postavili Antaresy. Zalétali jsme je ještě před koncem listopadu i když už napadlo trochu sněhu, létaly perfektně. Náš „Šéf“ v Sezimově Ústí Franta Veselý Antarese nechtěl, neměl, jak říkal, soutěžního ducha a v té době stavěl Buškova Kondora a také raritu – dvoumotorovou Dakotu DC 3. U té jsme společně navrhli řešení, jak předejít katastrofě při vysazení jednoho motoru: Motorové lože každého motoru bylo připevněno na kluzné desce, která byla spojena s dvouramennou pákou se středem otáčení na ose trupu. Ta byla v neutrální poloze držena pružinou jejíž předpětí bylo možné měnit. Páka byla lanky propojena se směrovkou. Pokud některý z motorů měl menší tah, druhý motor se vysunul dopředu a páka vychýlila směrovku do zatáčky na stranu méně pracujícího motoru úměrně rozdílu otáček. Při úplném zhasnutí motoru větší výchylka páky vypnula zapalování běžícího motoru a model měl přejít do normálního klouzavého letu. Teoreticky to vypadalo slibně, ale nevím, zda to později Franta vůbec vyzkoušel.

Po závodech v Kyjích jsme dovezli od Vyskočila první český „Diesel“ Buškovy konstrukce i výroby. Na stojanu běhal výborně, snadno se spouštěl a zdálo se, že má i dostatek výkonu. Chtěli jsme ho proto urychleně vyzkoušet v nějakém modelu, ale neměli jsme žádný vhodný.

Kyje 1944 Antares Pepíka	Pepík foukání kola
VB-545 takhle končila také přistání	VB-41 Šíp J.B. 1943

Byl jsem tehdy doma v Hradci s naštípnutým malíčkem levé ruky v sádře a tak mi padl do oka můj Antares, který odpočíval s nalomeným pylonem, když si pro přistání nevybral právě vhodný terén. Rozhodnutí bylo rychlé, vymontovat Bexíka, cívku, vodiče, spínač, plochou baterii, vydolovat z přepážek zbytek pylonu a odstranit dva vrchní trupové podélníky mezi přepážkami pro zalepení úložné desky křídla, kolíky pro poutací gumu jsem považoval za zbytečné, nechtěl jsem porušovat potah trupu, protože Antares neutrpěl žádné další poškození. Takže připevnit křídlo, zjistit tíhu na kolech a na ostruze a na „logáru“ spočítat kde je těžiště a jak daleko budu muset vystrčit motor, abych to dovážil. Měl jsem trochu obavu ze zkrácené plošné délky, křídlo už bylo zcela vpředu, ale utěšoval jsem se, že nosná výškovka musí trochu pomoci. Vyrobit jednoduché motorové lože také nebyl problém, bylo sice trochu delší, ale účel přece světí prostředky a těžiště mělo ještě dostatečnou reservu.

Antares 2. 1943

Antares 3. 1943

Antares 4. 1943

Antares 5. 1943

Počítal jsem již dopředu s tím, že to nebude na pohled žádná krása, ale když jsem to uviděl smontované, tak mne napadlo jediné pojmenování –„ Příšerka“ a tak to už zůstalo. Tím, že odpadl poměrně těžký motor (Diesel byl znatelně lehčí, ale už nevím, kolik vážil), zapalování a pylon, byla „Příšerka“ lehounký model. Protože Česťa bydlel naproti, tak jsme to šli hned vyzkoušet, tehdy jsme bydleli vlastně na okraji města a nemuseli jsme chodit daleko.

Po krátkém zaklouzání hned šla „Příšerka“ do luftu. A překvapení – i když nehezky vyhlížela, velice pěkně létala, oproti kabinovým modelům mnohem lépe stoupala, i když na Antaresa to samozřejmě nestačilo. Letové vlastnosti, příčná stabilita vynikající, podélná také plně vyhovovala. Protože chyběla plocha pylonu, směrové stabilitě by pomohlo zvětšení kýlovky… Výrazný byl i přízemní efekt, vůbec se jí nechtělo posadit na zem.

Takže jsme byli spokojeni s motorkem i „Příšerkou“ a bylo rozhodnuto, že na Kyje 1944 pojede Pepík s Antaresem, do kterého zabuduje výkonnější motor „Atom“ konstrukce a výroby Franty Veselého, s druhým Antaresem s Bexíkem pojede Otík, Česťa s Antaresem s Bexíkem bude jako náhradník. Já jsem dostal za úkol postavit soutěžní model pro kategorii „Dieselů“, která bude mít premiéru.

Měl jsem tehdy už velice málo času, počátkem února 1944 jsem totiž přecházel do letecké továrny Avie v Čakovicích, abych se doučil leteckým mechanikem, musel jsem to stihnout do konce listopadu, kromě toho složit všechny zkoušky v Sezimově Ústí za druhé pololetí a ukončit tak tříletou Baťováckou průmyslovku

(O tom, jak to tehdy vše probíhalo snad ještě něco napíši).

Můj odchod do světa „Velkých eroplánů“ prakticky znamenal konec Klubu BEXI v Sezimově Ústí i podstatné oslabení mé činnosti v hradecké skupině.

BEXI motor Jarda

Využil jsem tehdy toho, že Pepík měl postavena křídla na kabinový model pro jeho malého Bexíka (píše o něm Gary na našich stránkách), ale protože motorek nebyl spolehlivý, tak ve stavbě nepokračoval. Tak jsem k těm křídlům dodělal podle svého náboženství trup a ostatní a mohl jsem do Kyjí 1944 jet závodit, i když jsem předpokládal, že tam bude většina modelů „ krkatých“ na něž můj „kabiňáček,“ i když hezké éro, nebude stačit.

O té naší „Příšerce“ jsem do této doby nic nenapsal, ani nepublikoval její fotografie, ty dokonce nejsou ani v archivu Bexi, který spravuje Gary a jsou i pro něho překvapením a nemám je ani já ve svém albu. Byly uloženy v krabici, (asi jsem se za ten výtvor styděl) a nebýt stěhování, tak jsem je neobjevil.

Proč jsem tedy toto povídání napsal?

Protože „Příšerka“ byla s největší pravděpodobností prvním modelem, který s českým „Dieselem“, vyrobeným Gustou Buškem v malé prototypové sérii, létal již v říjnu 1943 v modelářském klubu BEXI v Jindřichově Hradci.